Nesnáším lidi aneb Misantropie

16. prosince 2017 v 13:01 | Čurák
Nenávist k druhým lidem neboli misantropie přichází ve vlnách (nebo "cyklech" chcete-li) skoro pravidelně jako Vánoce nebo Halloween. Všechno obvykle začne tak, že se postupně izoluju od světa. Vyhýbám se lidem, mažu profily na sociálních sítích, uzavírám se do sebe. A v tu chvíli se utápím v nenávisti ke světu, lidstvu i sobě samému. Ale protože člověk je "social animal" a postupně taky přijde jaro, začnu se cítit osamělý a chci někoho poblíž. Lidi mají různé výhody. Dá se s nimi mluvit kupříkladu. A ano, s domácími mazlíčky těžko člověk svede rozhovor na témata typu: "Je fiat měna bublina, která povede k hyperinflaci?" nebo "Co se Kafka snažil sdělit svým dílem PROMĚNA?"



A tak se postupně začnu zase socializovat, pouštět si lidi k tělu, vyhledávat jejich přítomnost atp.. Taky začnu být nadrženej a hledat nějaký lidský sexuální objekt. Hledám místo, kam bych zapadl, kam bych patřil. Svou druhou rodinu, víte jak. A pak to začne, ten kolotoč, kdy ten mě nasere, ten mě zklame, s tím to jde postupně do prdele a ze všech vztahů zbydou jen trosky a krátery.

Socialiaze se také promění dřív nebo později v telenovelu. Člověk X přede mnou, pomluví člověka Y a řekne mi, abych to Y neříkal. A Y pak přede mnou pomluví X a řekne mi, abych to Y neříkal. Je jasné, že X a Y mě pomlouvají, když jsou sami a říkají si vzájemně, že mi to nemají ríkat. Prostě soap opera, intriky, pletichy, game of thrones IRL. A z toho obvykle rychle uteču pryč...

Načeš já upadnu do pocitů beznaděje, zoufalství a nakonec se opět začnu uzavírat do sebe, pálit mosty, odstřihávat pomyslné provazy, které mě vážou k jiným a skočím zase v depresích. A v tu ránu se zase dostávám do misantropie. Jak říkám, jsou to vlny a/nebo cykly.

Když už jsem ale splácal dohromady tento blozínek o tom, jak nesnáším lidi, rád bych tu obecně něco o misantropii napsal. Především, že spoustu lidí kolem mě taky nesnáší lidi. Slyším to skoro od každého druhého:

"Nesnáším lidi"

"Lidi jsou kurvy."

"Kéž by už lidstvo vymřelo."

Apod.

Co mi na tomhle vadí je, že u nich mi trochu chybí ta izolace. Protože ač nadávají na lidstvo a na celý druh homo sapiens sapiens, jsou naopak velice "social animals" - chodí do společnosti, na tahy, na akce, vídají se s hromadou lidí, mají známé, mají kamarády a mě napadají slova jako "póza" a "na to, že lidi nemáš rád(a) je nějak moc vyhledáváš". Některým jsem to zkoušel i otevřeně říct: "Myslím, že tvý hejtování lidi je značně v rozporu s tím, jak se chováš reálně", načež oni mi říkají, že jejich nenávist k lidem je spíše obecně k lidstvu, ne k jedincům. Ale víceméně do množiny lidí, které nesnáší, jsou někteří jedinci vyjmuti a to hlavně přátelé a rodina. Čili "nesnáším všechny lidi, až na ty, co mám rád."

Na to říkám - fajn, nemám patent na to, jak nesnášet lidi. Každopádně já to takhle nemám...



Teda pro mě to znamená spíše tu izolaci. Místo toho, abych šel někam "mezi lidi", tak radši sedím doma a honím si ho. Nebo hraju PC hry. Nebo čtu knihy. Nebo ho třu o plyšového medvídka. Cokoliv... Prostě trávím čas sám.

Není v tom ale jen dětinský vzdor a pubertální vztek. Já si přítomnost druhých lidí obecně neužívám. Když udělám tu chybu, že vyrazím "mezi lidi" a potom s nima jsem, trpím. Nesnáším ty situace, kdy jsem v hospodě nebo v baru nebo kdekoliv, kde se lidi o večerech shlukují, aby vznikl "social event" a "baví se". Nesnáším, když takto sedím za stolem a všichni se spolu baví, ale úplně mě ignorují, jako kdybych tam nebyl. A neustále koukám na hodiny a hrozně toužím se po tom zvednout a odejít. V hlavě si opakuju "proč jsem to doprdele slíbil? Proč jsem nedovedl říct ne?"

Všichni se baví, všem je dobře, všichni si užívají tlachání a vtípky a řešení hovadin, zatímco já hledám záminky se konečně zdekovat a být v bezpečí svého domova. No, každej jsme nějakej. Já jim to neberu, ale není to prostě pro mě.

Ale o tom, jaký jsem asociál se spíše rozepíšu příště a pokračuju v tom, co je vlastně misantropie.

Zdá se, že hromada misantropů jsou také ekologové, kteří nesnáší lidi jen proto, že "ničí naši matičku zemi". Někteří mi vyloženě řekli o tom, že mají masturbační fantazie jak zvířata se postaví lidem a všechny je zničí. Sní o tom, že přijde povodeň jako v Bibli a všichni chcípneme. Jsme jako červy a jsme všude rozlezlí a všechno si uzurpujeme jen pro sebe. Kdo by nesnášel tyhle podivné holé opice, kterým evoluce nadělila mozek schopný abstraktního myšlení, dlouhodobého plánování a tvorby extrémně perverzních nápadů.

Ovšem já ekologii posedlej nejsem, takže si s touto partičkou misantropů nerozumím (teda ne, že bych si s někým vůbec rozuměl).

Každopádně bych se ještě rád rozpovídal o jednom článku, co jsem nedávno četl. Text se zabýval psychologii lidí, kteří "nesnáší lidi" (někdy sebe samých včetně). Tato nenávist vzniká prý tak, že člověk má určitá očekávání od druhých, ale když se tato očekávání nenaplní, je frustrovaný, naštvaný a postupně začne cítit nenávist k druhým. Otázkou je, jestli to není naše chyba, že máma tato - někdy až nereálná - očekávání od druhých. Kromě toho se říká, že druhé lidi změnit nemůžeme, ale můžeme změnit sebe.

To je sice pravda, ale otázkou je, jestli to změnit chceme. Mně se třeba moje misantropická stránka osobnosti líbí. Dokonce se mí líbí víc, než ta druhá, kdy se ve mně probouzí to "social animal". Popravdě více lituji chvilek, kdy jsem se zoufale snažil někam zapadnout nebo si najít k někomu cestu, než chvil, kdy jsem žil v izolaci jako vlk samotář.

Pravda je, že misantropie je trochu zbabělost, neboť tam, kde nejsou vztahy, tam neexistuje zklamání, ani zrada, ani opuštění. Je to obrovská komfortní zóna. Je to forma útěku.

Takže tolik asi k misantropii...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama