Vlk Samotář

26. prosince 2017 v 14:10 | Čurák
Od mala jsem byl ten, co radši trávil čas sám. Už ve školce jsem se držel od ostatních stranou a nezapojoval se do společných aktivit. Byl jsem vlk samotář, podivín, ten co nikdy nikam nechodil a raději si hrál sám. A to mi taky zůstalo do dnes.

To je naprosto v pořádku, každej je nějakej. Nemusíme být všichni společenští, ačkoliv já mám hraniční poruchu, takže je moje asocialita spíše nějaký symptom. Chci říct - ostatní lidi zřejmě mají rádi společnost. Být v pátek/sobotu večer doma je pro ně něco naprosto nepředstavitelného... oni prostě musí "někam ven mezi lidi" - do hospody, na vesnickou diskotéku, na nějaký mejdan, "vyrazit někam s kamarády". Nerozumím tomu, co jim to dává. Existuje nějaký druh emoce, kterou nemám?

Když jsem byl mladší, někdy se mě druzí lidi snažili "vytáhnout někam ven", protože si z nějakýho důvodů myslí, že to všem přináší úplně stejný pocit štěstí a radosti. A jelikož jsem neuměl říkat NE, často jsem kývl, či dokonce jsem byl zvědavej, jestli konečně neobjevím ve společnosti nějaký to kouzlo. Spoiler: neobjevím.

Zatímco druzí mi říkají "jak si to užiju a bude to super" a "poznám nový lidi", tak mají pravdu jen částečně - za prvé si to neužiju. A za druhé ano, poznám nový lidi. Poznám pár dalších zbytečných existencí, které mi nic nepřinesou.

Takže, když se octnu někde mezi lidma, začnu trpět a za hodinku se vymluvím na to, že už musím a zmizím. Popř. se zdejchnu aniž by si kdokoliv všiml.

Proč bych taky měl dělat něco, co mě nebaví, neužívám si to, nenaplňuje mě to a tak podobně?

Tyto časy naštěstí už pominuly. Lidi, co mě vytahovali ven už jsou pryč - zbavil jsem se jich v rámci procesu "get rid of toxic people from your life". Další hromada lidí se zase zbavila mě (rovněž v rámci procesu "get rid of toxic people from your life").

Ačkoliv, život není zase tak jednoduchý a černobílý, takže mám i pár hezkých vzpomínek, co se týče social eventů. Jednou jsem třeba byl na oslavě narozenin (už nevím koho) a tam mi někdo nabídl rajskej plyn z bomby. Tak jsem se toho nadejchal a najednou mi bylo naprosto skvěle a perfektně jsem se bavil a dokonce jsem měl lidi rád. Začal jsem být ale pak až moc otevřenej a vyprávěl lidem o tom, že mám fantazie, jak kouřím psí péro nebo že bych rád prstil koňskou píču, ale naštěstí si to pak nikdo nepamatoval, takže ok.

Když o tom ale tak přemýšlím, existují objektivní důvody, proč jsou společenské akce úplně na hovno. A já se je rozhodl sepsat.

1) Akce jsou povrchní

Když se třeba sejdu se svým blízkým kamarádem (jakože teoreticky, reálně žádný kamarády nemám), je hezký si povídat "do hloubky", např. probrat osobní věci, které mezi sebou máme, zafilozofovat si, odhalit své nejtajnější části duše a tak podobně.

To však na pařbách nejde, protože je tam hafo lidí, včetně různých cizích anonymních xyz, který jsem nikdy neviděl (nebo možná jo, nepamatuju si lidi). Takže zbevajvají jen povrchní rozhovory typu "V té restauraci na rohu co máme u práce dělají skvělá žebírka" a "Pamatujete si, jak se minule Jindra ožral a poblil a posral" nebo "Ještěže tu není Katka, tak by zase každýmu dala, kurva jedna." a další hromada košilatých vtipů.

Takže odmítat akce protože jsou povrchní je pochopitelné a validní. Je to stejné jako odmítat nekonečné české seriály. Je to intelektuální neuspokojivé.

2) Akce jsou nebezpečné

No, nebezpečná je existence sama o sobě. Už jen to, že jsem naživu znamená, že můžu umřít. Dokonce i doma nejsem v bezpečí. Může mi na dům spadnout letadlo. Může tu něco chytnout od sporáku a já pak uhořím. Nebo uklouznu v koupelně a rozseknu si hlavu o umývadlo a mozek mi vyteče na kachličky.

Když však opustím svůj dům, zvyšuji tím šanci na to, že se něco stane. Může mě přejet auto. Může mě ubodat zloděj. Můžou mě přepadnout vikingové... Cokoliv

Ale já tu mluvím hlavně o nebezpečí pro psychiku, hele...

Co se stane doma, když jsem sám? Zřejmě nic.

Co se ale stane mezi hromadou různých lidí? Někdo řekne něco, z čeho jsem pak triggered. Někdo mě něčím nasere... Někdo se ožere jako doga a pak se začne chovat tak píčovsky, že už s ním nechci nic mít (ani potom, když už je střízlivej).

A já mám některý incidenty ze společenských akcí v hlavě i po letech a stále mi nahání hrůzu.

3) Akce jsou moc náročný

Tj. musí se někam jet, takže prvně se člověk sere s dopravou. Pokud je to moc daleko, musí se taky domluvit nějaký spaní někde u někoho, jelikož třeba ve tři ráno se člověk těžko dostane domů. Stojí to prachy, stojí to čas. A nakonec to může stát za hovno. To nestojí za to.

Teď když nad tím přemýšlím, nejsou ty důvody tak úplně objektivní. No nevadí, jsou to moje důvody a mně stačí.

Halt jsem prostě vlk samotář a je mi fajn, když jsem sám.
 


Komentáře

1 Magicmax Magicmax | E-mail | Web | 26. prosince 2017 v 14:33 | Reagovat

Lidi jsou strašné svině, nestojí za to! Počkat? Já jsem člověk! :D Tak to nic. :D

2 jeife jeife | E-mail | Web | 29. prosince 2017 v 13:18 | Reagovat

Docela ti rozumím :) měla jsem to tak nějako podobně. Ale dá se to  ... naučit se říkat ne, vybírat si a najít si ty správný lidi, který svět viděj stejně :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama