Přátelství nemá takovou hodnotu, jak si lidi myslí

14. ledna 2018 v 13:01 | čurák
Lidé si obvykle myslí, že přátelství je něco velice hodnotného, svatého, důležitého. Nedávno mi jeden známý říká o jednom svém kamarádovi, cituji: "Je pro mě hrozně důležitý, dal bych za něj ruku do ohně!"


A tohle je přesně to, co si kamarádi někdy říkají.

"Jsi pro mě důležitý."
"Dal bych za tebe ruku do ohně."
"Mám tě rád."

Apod.

Avšak já vím, že můj známý a jeho kamarád, za kterého by dal ruku do ohně, si reálně tak blízcí nejsou. Sice nemám o nich stoprocentní přehled, protože nejsem stalker a jejich životy mě nezajímají, nicméně vím, že třeba za poslední půl rok spolu nic nepodnikli. Tj. ani se nepotkali osobně. Dokonce mám pochybnosti, zdali ten jeho kamarád bere mého známého jako "někoho blízkého, kdo je u něj na prvním místě.", jelikož vím, že má spíše nějaký svůj okruh blízkých přátel, do kterého známý úplně nepatří.

Já osobně je nemám rád oba, protože jsou to kreténi. Ale co už.

Ale teď se půjdeme podívat na klasické mýty o přátelství:

Mýtus č. 1 - přátelství je silné pouto, které vydrží cokoliv

Reálně stačí jedna jediná drobná hádka o hovadině a je konec. Vím to z praxe. Už párkrát jsem se s některými svými blízkými kamarády pohádat a následně náš vztah skončil. Já jsem totiž na ně byl nasranej, takže jsem je odřízl ze života.

To je sice z mé strany hnusný, ale já mám hraniční poruchu, takže si nemůžu pomoct. Oni oproti tomu jsou normálně zdraví, takže by oni měli udělat nějakou normální věc, jako třeba se mi ozvat a omluvit se a dát ten vztah do pořádku.

OK, já vím, jak to zní. Jakože já lidi odkopávám a oni mají jakože přilézt zpátky. Ale hele, já to beru tak, že pokud se dva lidi mají fakt rádi a chtějí spolu být, tak si k sobě tu cestu najdou. A když se pohádají, tak dřív nebo později jeden z nich začne za ten vztah bojovat a hledat způsoby, jak ho zachránit a druhej začne bojovat taky.

Pokud to ale jeden z nich neudělá, nebo oba, znamená to, že to přátelství pro ně nic neznamenalo. A já to obvykle nedělám, ale oni... oni taky ne. Ještě se mi nestalo, že bych se s někým pohádal a on mi třeba pak napsal, nebo mě nějak kontaktoval a snažil se za náš vztah bojovat. Nikdo nikdy za mě následně nebojoval.

Já sice taky ne, takže nesu svůj podíl viny, nicméně to prostě znamená, že asi kamarádi být nemáme, když neumím za sebe bojovat.

Jsou i případy, kdy jsem se snažil přátelství zachránit. Tj. jako první jsem se ozval a snažil se dát dohromady to, co jsem zvoral. Na 99% je to však k ničemu, protože mi ti druzí dají najevo, že bojovat nemám, že je to ztracené a je konec. Občas se mi podaří ten vztah sice vybojovat zpět, ale to je jen klid před bouří - následně se náš první konflikt akumuluje do ještě většího, který přijde posléze.

Není divu, jak už to nefungovalo jednou, nebude to fungovat napořád. A lidi, co se mají tendence hádat mezi sebou, se budou hádat vždycky.

Mýtus č. 2 - kamarádi jsou mezi sebou tolerantní

Jednou jsem takhle skupině kamarádů (aspoň jsem si tehdy myslel, že to byli kamarádi) na jednom diskuzním fóru říkal, že se mi hrozně líbí jeden kostým.

Tenhle:


A jejich reakce mě šokovala. "Sakra, ty jsi jeden tady z těch podivných lidí... Furíci se jim říká."

Kamarádka, která na mě vyjela první, byla z USA, kde bych čekal nějakou toleranci, nicméně mě začala zahrnovat slovy jako "Freak" a "Weirdo" a taky mi napsala "If you're one of them, then I am really concenred about you!" (jestli jsi jedním z nich, tak mám o tebe starost).

Ok, nejsem jedním z nich, ale líbit se mi nějakej kostým snad může.

Každej o sobě tvrdí, jak je tolerantní, ale ve skutečnosti většina lidí jsou toxičští, jedovatí, co jakoukoliv odlišnost hned kritizujou a odsuzujou a posílají vás k psychiatrovi.

Já každopádně přiznám, že tolerantní nejsem. No opravdu, nejsem. Na rozdíl od drtivé většiny lidí nemám potřebu si lhát a předstírat, tak jsem tolerantní a respektuju cokoliv, abych následně v praxi ukázal, že to byly kecy. Já to přiznám hned - jsou věci, které prostě netoleruju.

Nemohl bych mít za kamaráda třeba nácka, vraha, lidi s určitými dementními názory, hospodského křupana, komouše a tak podobně.

A teď pro změnu pár pravd o přátelství:

Pravda č. 1 - přátelství je jen obchod

Někdy se spolu dva lidi bratříčkují, protože jim to přináší jisté výhody... Obchod, řekl bych. Typickým příkladem mohou být spolužáci ve škole. Ti dovedou být hodní, milí, laskaví, když chtějí zkopírovat vypracované otázky k testu nebo protokol do elektrotechniky. Popř. když chtějí poradit se seminárkou a tak podobně.

Přesně v den, kdy škola skončí, tenhle vztah skončí také a většina těchto lidí už se nikdy nepotká. Maximálně tak v rámci nějakého slučáku, na kterej stejně dojde jen minimum lidí a většina zmrdů se na to vysere (třeba já).

Pravda č. 2 - většina kamarádských vztahů je čistě povrchní

Jsou lidi, co mají hodně přátel a hodně lidí kolem sebe. Jsou sociální, chodí s nima ven, vypadá to hezky...

Ale ty vztahy jsou povrchní. To, že s vámi někdo jde chlastat, nebo si občas lajkujete statusy, nebo s váma šuká, ještě neznamená, že ten vztah má hloubku.

Kolika přátelům ale můžete kdykoliv zavolat, že zrovna máte těžkou depresi a chcete se zabít? Kolik těchto přátel by hned za vámi přijelo s kyblíkem zmrzliny a mrkli s vámi na film, aby vás rozveselili a zahnali chmurné myšlenky? Kolika takovým přátelům můžete říct úplně cokoliv - i ty nejtemnější myšlenky vašeho já - aniž byste se báli, že utečou? Kolika z nich věříte natolik, že byste si s nimi vyměnili i hesla k vašemu internetovému bankovnictví a neměli byste vůbec žádnej strach, že ho zneužijí?

Tak vidíte! Přátelství nakonec z velké části doopravdy není tak hodnotné. Většina vztahů jsou jen vzájemný obchod, který trvá jen dočasně. Přátelé mizí a po nich přichází další. Nic z toho skutečně nemá žádný význam.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama